1. díl
Ostré vrcholky hor se tyčily vysoko nad okolní krajinu, jako by chtěly dosáhnout až k několika málo oblakům na prosvětleném nebi. Jako by chtěly zanechat lesnaté kopce hluboko pod sebou a pnuly se jen vzhůru, vzhůru ke slunci. Zvlněné podhůří se ale také ze všech sil snažilo zachytit sluneční paprsky. Všechny stromy, v barvách od tmavě zelené přes žlutou a červenou až k hnědé, vztahovaly větve ke světlu jako ruce. I voda v kalužích podél téměř neznatelné stezky jiskřivě odrážela oblohu. Byla radost pohledět toho večera na přírodu severozápadní Ameriky…
„Chrisi, kam zase hledíš? Zanedlouho zakopneš a budeš moci sledovat ty své krajinky a horizonty s mráčky vleže,“ zavolal asi čtyřicetiletý muž, profesor Bergmann, na svého přítele.
„Ehm, omluvte mě, pane profesore, nemůžu si pomoct. Takovou krásu jsem na akademii neviděl, tam jsme museli pořád jen kopírovat malby starých mistrů. Kdy už konečně zastavíme aspoň na jeden den? Chtěl bych si něco málo načrtnout,“ odpovídal mladičký student Chris profesorovi s mírně nepřítomným výrazem a očima upřenýma na blížící se hory. Čím menší vzdálenost od nich dva poutníky dělila, tím rychleji se vytrácela modrá barva vrcholů a bylo snadnější rozeznat okem lesy, louky, skalnaté hrboly a…
„Vidíš tam nalevo od průsmyku sloupec kouře? Stoupá z indiánské vesnice, do které bychom mohli dorazit zítra odpoledne. Věřím, že její obyvatelé budou pohostinní stejně jako ostatní kmeny, které jsme již navštívili, a dovolí nám být po několik dnů jejich hosty. A dost možná, že nás zde objeví sami ještě dnes. Mě čeká spousta práce - a tebe vlastně taky, pokud nazýváš malování prací,“ pronesl profesor a pousmál se. „Ale vraťme se k nynějšku. Dnes večer se utáboříme na téhle planince, co říkáš?“ otázal se, nečekaje na odpověď shodil brašnu ze zad a začal vybalovat pokrývky.
Chris vyňal ze svého tlumoku volné listy a tužku, posadil se na kámen opodál a za malou chvíli zapomněl na profesora Bergmanna, připravujícího dnešní nocleh. Viděl jen vrcholy Kaskádových hor a hluboké lesy pod nimi, jež se pod jeho rukou měnily ve změť tahů tuhou na papíře. Musím přece často kreslit, co kdybych vyšel ze cviku? říkal si. Za malou chvíli vstane a půjde pomoct s chystáním večeře, 
2a ale ještě se mu nechce s kreslením přestat. Zaslechl kroky. „Profesor jde na dřevo,“ pomyslel si, ale pro jistotu od skici vzhlédl. U hromádky s veškerým vybavením dvou cestovatelů stojí postava - to přece není pan Bergmann...
„Hej!“ zavolal na neznámého člověka, černocha. Dotyčný sebou trhl a vyděšeně vytřeštil oči. Chris si uvědomil, že jeho zbraň zůstala u zavazadel. Snad není černoch ozbrojen! „Co tu chceš?“ vykřikl student ze strachu zbytečně hrubě. Až poté si všiml krve, která tekla po cizincově oblečení.
„Ale no tak, Chrisi, chovej se k návštěvě slušně,“ ozval se smířlivým hlasem profesor Bergmann. „Tento mladý muž nám jistě neublíží, ani my jemu. A příště už bude vědět, že má zaklepat na dveře, nebo se aspoň představit, což?“ obrátil se s pozvednutou pistolí ke strnulému cizinci.
„Pane, já nepřišel krást, opravdu ne, věřte mně, pane. Nejsem zloděj...“ promluvil černoch tichým hlasem a levou rukou si tiskl pravou paži k tělu.
„Neobviňuji tě z ničeho, ale pověz nám, čemu vděčíme za tvou návštěvu?“
„Vlkovi, jehož ostatky teď v rokli nedaleko odsud uklízí vrány. Stačil mě pokousat, než jsem ho přemohl,“ řekl návštěvník a přemáhaje bolest ukázal svou zkrvavenou ruku. „Bojím se, že se rána zanítí nebo se s ní stane něco jiného. Nejlépe by bylo, kdyby se mně na ni někdo podíval.“
„No, je-li zranění vážné…“ pravil profesor, pohledem však žádal Chrise o dohled, kdyby se cizinec pokusil o nějaký trik. „Pojď, podíváme se na to u ohně.“
Setmělo se. Oheň v mělkém ohništi praskal a opékané maso vonělo čím dál lákavěji. Chris se při obracení jeho plátků nedůvěřivě díval na nervózního černošského návštěvníka. Profesor Bergmann už ošklivou a hlubokou ránu prohlédl a vyčistil, nyní ji obvazoval a zajišťoval proti pohybu. Zachovával ostražitost, ale v chování raněného nenalezl ani stopu po nějakém úkladu. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.
„Jsem Jim, pane. Moje rodiče odvezli pracovat na plantáže někam k Mexiku, když jsem byl ještě malý. Já musel pomáhat na farmě, jako otrok, to se rozumí. Čím jsem byl starší a silnější, tím hůř se ke mně páni chovali. Těžší práce mně nevadila, ale zacházeli se mnou hrozně, hůř než se zvířetem, nechtějte vědět, pane...“ přerušil své vyprávění Jim a dotkl se zdravou rukou svého obličeje. Bylo jasné, že se k hořkým vzpomínkám na týrání od bílých pánů vrací velmi nerad. „Nemohl jsem už vydržet. Utekl jsem a teď se snažím dostat co nejdál, aby už mě nikdy nenašli – au,“ sykl bolestí, když profesor utahoval uzel na obvaze.
„Poznal jsem už několik případů, kdy běloši neodpustitelně ponižovali otroky,“ odpověděl profesor se zamračenou tváří. „Samo otrokářství je barbarské. Nechápu, jak ho může naše civilizace udržovat ještě dnes. Důvody tvého útěku tedy chápu, mluvíš-li pravdu. Dá se ti však věřit, když ses tu objevil tak znenadání a téměř tě neznáme?“
„Pane, přísahám na svou čest. Můžu říct upřímně, že vám jsem zavázán, protože jste mně zachránil ruku a možná i mě celého, díky bohu. Nemám však jak se vám odvděčit, už týdny se plahočím proti proudu řek jen s dýkou, která teď zůstala tam…“ a Jim máchl rukou směrem k místu, kde se utkal s vlkem.
Profesor se zamyslel a zkoumavě si Jima prohlížel.
„Co říkáš, Chrisi, nepotřebovali bychom při naší cestě Jimovy schopnosti?“
„Jak se dívám, vypadá na zkušeného lovce, určitě bych se od něj měl čemu učit. Vždyť víte, že jsem se z akademika stal zálesákem - zelenáčem teprve nedávno. Myslím, že Jim nám může být nápomocen - možná přijde chvíle, kdy jeho přítomnost nevyvážíme zlatem," promluvil Chris a Jimova tvář se rozjasnila.
„Budu vám rád věrným společníkem,“ pronesl Jim s radostí v očích.
„Tedy, Jime, souhlasíš-li s naší nabídkou, můžeš putovat několik příštích dnů s námi,“ řekl profesor a jelikož si s novým přítelem nemohl potřást pravicí, stiskl aspoň jeho levou ruku. Na oblohu vyplul měsíc a tmou svítila spousta zářivých hvězd.