Přejít na menu

6. díl

Putování po římse nad rozlehlou roklí nedělalo dobrodruhům velké problémy, jen několikrát si museli navzájem pomoci s přenášením nákladu při překonávání příliš úzkých míst. Rychle se však v pohybu v nebezpečném terénu zdokonalovali a pro hochy se z těchto zkoušek odvahy stala nakonec soutěž, kdo projde obtížným místem bez pomoci. Lehký sněhový poprašek pod slunečními paprsky rychle roztál a s ním i obavy, že jim sníh nyní zabrání v cestě. Aspoň pro pár dní byli těchto starostí nečekaně ušetřeni a mohli pokračovat s veselou myslí dál.

Čím déle trvala jejich cesta, tím lépe si přátelé díky směsici anglických a indiánských výrazů rozuměli a mohli nejen se zájmem poslouchat zajímavé příběhy, jež neznali, ale hlavně se dobře dohodnout například při lovu, kde byla rychlá a jasná domluva klíčová. Často ale byla potřeba profesorova jazyková zdatnost, získaná studiem a mnoha zkušenostmi, aby se přišlo na význam některých vět.

Po hraně srázu mířili mírným obloukem ke stále jasnějšímu sedlu mezi dvěma zasněženými štíty, za nímž měli pokračovat dál k Wichkitatu. Až se k plošině dostanou, uvidí, co vše leží ve směru jejich cesty. Podle profesorových odhadů se měly hory za dvěma štíty snižovat, ale nechtěl vzbuzovat v chlapcích příliš velké naděje na pohodlnější stezky a teplejší počasí, kdyby nakonec byla skutečnost jiná. Nad čím ale uvažoval každý z nich, byl proužek kouře z druhé strany hor. Nezdál se jim, když ho viděli poprvé – vždy, když při postupu převýšili určitou hranici, uviděli jej znovu, zatímco při klesání jim mizel z dohledu. Těžko říct, co je na druhé straně hor čeká.

Modré nebe vydrželo jen dva dny, třetího dne od výstupu na hranu se obloha zatáhla a bylo více než jasné, že tentokrát nepůjde o žádnou rychlou přeháňku. „Bude nutné hledat suchý úkryt na přenocování, co nejrychleji dojít k sedlu a doufat, že nám bude počasí přát,“ řekl všem profesor, jemuž se obavou trochu prohloubily vrásky na čele. „Už nejsme daleko, ale procházet mezi těmi vysokými štíty za sněhové vánice by někoho z nás mohlo stát i život.“

„A už je to tady, večerní koupel,“ pronesl Munoo vesele, když na jejich hlavy a ramena dopadly první kapky. Snažil se ostatním dodat dobrou náladu, i když jejich situace nevypadala moc přívětivě. Že jsou sami mokří, jim tolik nevadilo, horší bylo, že se sílícím deštěm začínaly provlhat jejich vaky s vybavením. Setmělo se a déšť neustával, neviděli pořádně na cestu, ale museli jít dál. Skála jim pod nohama začala hrozivě klouzat a drolit se, podrážky mokasínů se smekaly stejně jako boty vyrobené v městech bílých lidí. Navíc se zvedal silný vítr.

„Musíme sejít z hrany dolů!“ volal Ázanš, který šel jako první a viděl, že zde nahoře nemají šanci najít skrýš. „Má pravdu,“ souhlasil profesor Bergmann, „níže spíš najdeme bezpečné – pozor!“ Nestačil ani doříct větu, protože v tom okamžiku zahlédl, jak mohutný blesk sjel do stromu na okraji římsy pár set metrů před nimi. „Rychle, wači, rychle!“ volal oběma jazyky, ale jeho druhy nebylo třeba pobízet, viděli blesk stejně zřetelně jako on. Bez strachu, že si odřou ruce o drsnou skálu, překotně spíše sjížděli než sestupovali po svahu. Nevnímali, jak se jim úlomky kamene zarývají do kůže, jen rychle dolů, rychle pryč z nebezpečné hrany.

„Pozor!“ vykřikl Garochan a než se ostatní stačili ohlédnout, držel vší silou za ruku Jima, jemuž uklouzl kámen pod nohama a kvůli těžkému nákladu ztratil rovnováhu a téměř spadl ze srázu do hrozivé rokle. Chris a Sakwa, kteří byli nejblíž, mu rychle přispěchali na pomoc a vytáhli Jima zpět mezi sebe. Nebyl čas se divit nebo dlouze děkovat, museli pokračovat v sestupu. Přes všechny zákeřnosti neschůdného terénu měli dole přece jen nějakou šanci se schovat před bouří a sněhem, který nejspíš přijde.

Po několika desítkách minut, které se jim zdály mnohem delší, než ve skutečnosti byly, zavolal vzrušeně Ázanš na své druhy. „Něco jsem našel! Pojďte se podívat!“ Zbytek výpravy k němu seběhl a uviděl skalní převis, trochu malý pro ně všechny, ale zrovna teď jim mohlo být pohodlí ukradené. Směstnali se pod kamennou střechu těsně vedle sebe tak, aby na ně ani jejich vaky nepršelo. Sakwa vytáhl ze svých zásob srolovaný kousek březové kůry a věnoval se rozdělání ohně – s mokrým dřevem mu to šlo velmi těžko, ale po dlouhém a trpělivém úsilí se mu podařilo zapálit malou hromádku větviček, u níž pak sušil další topivo. Všichni byli vděční za úkryt, za trochu tepla a světla plamenů a za to, že se nikomu nic nestalo při scházení ze srázu, Indiáni si pro sebe potichu šeptali těžko srozumitelná slova, profesor v duchu hádal, že se modlí k Velkému duchu a děkují mu za ochranu. Poté unavení poutníci vybalili své přikrývky, dohodli se na hlídkách a všichni kromě Chrise, který hlídal první, brzo usnuli.

Chris kromě přikládání dohlížel také na sušení dřeva a promoklého vybavení svých přátel. Chtělo se mu také spát, zavírala se mu víčka, ale věděl, že musí vydržet, než přijde čas vzbudit dalšího. Krčil se tedy u ohně, dával pozor a přemýšlel o zážitcích z této cesty. Někteří jeho spolužáci z akademie budou nadosmrti malovat podobizny boháčů, ale nikdy nezažijí to, co on už má za sebou díky výpravě profesora Bergmanna za poznáváním indiánských kmenů. Jaký obrat nastal v jejich cestě! A co všechno je ještě čeká, než dojdou k Wichkitatu? Nedokázal nic předpovědět, vždyť nevěděl ani, co se nachází za tím sedlem mezi dvěma štíty, které je jejich nejbližším cílem.

Ještě, než vzbudil Munoa, aby ho vystřídal v hlídání, uviděl, že se venku déšť změnil ve sníh. Tentokrát to nevypadalo, že by mohl rychle roztát a nezbrzdit jejich cestu. Ale starosti s počasím teď nechal Chris na zítřek, schoulil se do kožešiny k ostatním a téměř hned tvrdě usnul.

5. díl 7. díl

Přihlásit uživatele