7. díl
Ázanš přišel v hlídání na řadu jako poslední. Když ho Jim vzbudil, nebylo ještě ve tmě vůbec vidět dál než pod okraj převisu, kde spali jeho druzi, ale během půl hodiny se začalo rozednívat. Hlídač přiložil do ohně a vydal se hledat v závějích další dřevo. Téměř vše v okolí, čím se dalo zatopit, už spálily předchozí hlídky, proto se musel brodit závějemi docela daleko od jejich úkrytu před zimou a sněhem. Nějaké větve ale přece našel a poté je i své boty a nohavice legín sušil u hřejivých plamenů.
Své přátele Ázanš nebudil, stále totiž hustě padal sníh a vyrazit na pochod by nebylo bezpečné. Mezi vločkami nešlo vidět ani na tři kroky. Postupně se ostatní probudili sami, Chris, Garochan a Munoo si přisedli k Ázanšovi a sušili své oblečení, Jim se Sakwou kontrolovali vybavení a profesor Bergmann se probíral svými poznámkami a doplňoval je.
„Zůstaneme tady, dokud se sněžení nezmírní, souhlasíte?“ zeptal se hochů, ti přikyvovali. „Nemůžeme riskovat, že bychom zabloudili nebo že by někdo z nás spadl ze skály. Lépe uděláme, když počkáme a v lepším počasí se vydáme k sedlu. Není už daleko a podle dýmu, jež jsme viděli, můžeme doufat, že za ním leží indiánská vesnice. Je otázkou, jestli nás přivítají v dobrém, ale moc jiných možností nemáme. Dnes si odpočiňme a načerpejme síly. O jelení maso ještě nouzi nemáme,“ řekl, vytáhl z vaku nařezané plátky a začal je opékat nad ohněm.
Tak přečkali pod převisem celý den a ještě dva další. Když sníh stále nepřestával padat, začali se obávat, zda se vůbec ještě dostanou dál. Indiánští chlapci však uměli vyrobit sněžnice a naučili tomu i profesora s Jimem a Chrisem. Se sněžnicemi připevněnými na nohou se jim snad půjde sněhem lépe, byť nebyly vyrobeny z vhodného materiálu, ale jen ze dřeva z okolí převisu. Poslední večer už sněhu padalo málo a do rána pátého dne od večera, kdy k převisu dorazili, přestal padat úplně. Poslední hlídka, Jim, tedy vzbudil ostatní hned, jakmile začala tma slábnout, aby se stihli sbalit a mohli vyrazit. Za pár desítek minut byl oheň uhašen a sedmice dobrodruhů opustila bezpečí skalního převisu. Oblohu sice pořád zakrývaly mraky, ale sedlo, k němuž mířili, viděli jasně před sebou. Postupovali však pomalu, protože chůze ve vysokých závějích není ani se sněžnicemi příliš snadná. Čím výše stoupali, tím výška vrstvy napadaného sněhu rostla, museli se tedy stále střídat ti, kdo šli první a prošlapávali cestu ostatním.
„Ta,“ řekl najednou Munoo, který šel zrovna první, a ukazoval na čerstvé stopy ve sněhu. Bylo z nich možné snadno vytušit, že jelenovi působí sníh podobné problémy jako jim, i když je lehčí a má delší nohy. Skoro všechny zásoby jídla spotřebovali při čekání, až ustane sněžení, a tak se Garochan s Ázanšem rozhodli, že zkusí zvíře ulovit. Nechali na místě svůj náklad a vydali se jen s luky a toulcem šípů po stopách. Jejich přátelé zůstali na místě. Netrvalo dlouho a viděli lovce se vracet se strhanými tvářemi, ale bez úlovku.
„Dohnali jsme ho rychle,“ vyprávěl Ázanš. „Běžel, my ho pronásledovali, ale než jsem stačil namířit šíp, zmizel nám náhle z očí. Jen tak tak jsme se zastavili na okraji srázu, dole ležel jelen se zlomeným vazem. Dolů se jít nedalo,“ skončil se ztrápeným výrazem.
„Důležité je, že tam nespadl nikdo z vás. Maso opatříme později,“ odpověděl profesor Bergmann a skupina mužů se vydala dál.
Místy se v prašném sněhu bořili až po pás. Odpoledne už byli únavným probíjením se dál k sedlu tak vyčerpáni, až se mužům začaly podlamovat nohy, i když se každý snažil působit nezdolně.
„Nezastavujte se, musíme ještě dnes překročit sedlo a snažit se dostat co nejblíž k vesnici, už to není tak daleko,“ povzbuzoval hochy profesor Bergmann. Sám už byl udýchán, ale věděl, že musí vytrvat.
Dva štíty, mezi které výprava mířila, se již před ní rýsovaly ostře v celé své velikosti a každým krokem byly blíž a blíž. Ve vysoké nadmořské výšce tu v horách foukal silný vítr a opíral se do poutníků, až jim pod koženými oděvy promrzala těla, zvlášť nohy a ruce. Přijít k omrzlinám by vůbec nebylo těžké, proto třeli ruce o sebe a zahřívali si v dlaních nosy.
„Už tam budeme!“ zavolal na ostatní Sakwa, který se jako první blížil k nejvyššímu bodu sedla. Zbývalo posledních pár metrů. Co uvidí pak?
Na rozhraní mezi štíty stanula únavou již malátná sedmice mužů. Všechno trápení ale hned přestalo být tak závažným, když uviděli v údolí na druhé straně indiánskou vesnici s několika desítkami stanů, mezi nimiž se kouřilo z ohňů. Teplo! Jídlo! Lidé! Šťastně se smáli a ihned vyrazili směrem dolů. Z kopce můžou jít rychleji a třeba se dokáží dostat do vesnice ještě dnes večer. Věřili tomu, než sebou Sakwa najednou trhnul, spadl a sjel ze svahu o pár metrů níž. Okamžitě k němu přiskočili.
„Zapadla mně noha mezi kameny pod sněhem a jak jsem se ji snažil vytáhnout, asi jsem si pochroumal kotník,“ říkal se zaťatými zuby. Profesor mu na noze nahmatal zvětšující se výron. Sakwa do vesnice sám nedojde, ale ostatní nemají dost sil na to, aby ho nesli. Raněný navíc vleže rychle prochládal, začaly se mu zavírat oči a přestával odpovídat na otázky. Nesmí omdlít! Ostatní rychle shodili vaky do sněhu a podkládali Sakwu kožešinami a pokrývkami, mluvili na něj, pleskali ho po tvářích a snažili se jej udržet při vedomí. Musí přivolat pomoc z vesnice, ale jak? Zde mezi vrcholy nerostou stromy, není co použít jako palivo. I když…
„Musíme spálit něco ze svých věcí. Stmívá se a máme šanci, že když se nám podaří zapálit aspoň malý plamen, lidé z vesnice nás uvidí a vyšlou pro nás někoho. Použijeme moje kreslicí papíry, máte ještě někdo něco?“ ptal se Chris. Další členové přispěli nádobkami z březové kůry, věcmi z plátna a dalších hořlavých materiálů. Co na tom, že jim bude něco chybět, šlo o život.
„Teď opatrně,“ řekl Ázanš a rozfoukával malý plamínek. Povedlo se. Pomalu přikládali a doufali, že budou mít štěstí. Teď jsou závislí na pozornosti obyvatel vesnice. Všimnou si mihotavého světla v kopcích, nebo jej přehlédnou? A pomůžou jim? Všech šest mužů kromě Sakwy, který už téměř nevnímal, upřeně sledovalo stany v údolí. Ta nejistota byla horší než vše, co v předchozích dnech prožili. Nezbývalo než věřit.