9. díl
U kmene Kacheenek se sedmice našich přátel zdržela asi měsíc, dokud nepřešly prudké mrazy, které udeřily na přelomu roku. Profesor s Chrisem a Jimem připravili svým indiánským průvodcům malý vánoční obřad a obdarovali je dárky ze svých skromných zásob, které si nesli z východu a kterých ubývalo pokaždé, když bylo třeba si získat přízeň indiánů na cestě. Skleněné korálky, kovové plíšky, malé nožíky, křesadla, zrcátka a pytlík hřebíků, dohromady asi deset kilo drobného potěšení, nemluvě o Chrisových pastelových barvách a tlusté složce náčrtků, skic a dokonce několika opatrně stočených a zabalených pláten. Všechno, co viděli, bylo přece nutné zaznamenat - nachází se v místech, kam noha bílého muže dosud nevkročila.
Vánoce a přelom roku, zima a krátké dny zapůsobily silně na duše všech tří mužů z východu a připomněly jim domovy. Jejich vzpomínky však byly různé - Jim vzpomínal se slzami v očích na rodiče, ale hlavně na útrapy ve svém životě otroka, o kterém věděl, že už se do něj nikdy nevrátí a přesto cítil podivnou lítost. Chris byl duchem se svými přáteli v Bostonu, kde strávil loňské Vánoce, vzpomínal na obrovskou jedli vztyčenou na nábřeží Karlovy řeky a na radost, kterou udělal svému nejlepšímu příteli ze studií Stanleymu Gibsonovi, když mu daroval zánovní brusle. Profesor Bergmann se o štědrovečerní noci přenesl ve vzpomínkách ještě dál, za oceán, do Evropy, do malé horské vesničky Spornhau, kde před třiceti lety slavil naposledy Vánoce s maminkou a otcem. Při pouštění skořápek po vodě ta jeho doplula nejdál, stejně jako on po požáru statku jako mladík zamířil navždy do Ameriky…
V polovině ledna už bylo znát, že dny jsou delší a noci se krátí. Všech sedm mužů si vyrobilo podle návodu náčelníka Kacha dva páry kvalitních sněžnic a byli rozhodnuti vyrazit na další cestu dříve, než na dveře zaklepe jaro. Podle zprávy od kmene Wichkisan, kterou už uměl profesor Bergamnn téměř bez chyby nazpaměť, měli pokračovat od vesnice přímo na jih a náčelník Kach jim ochotně popsal cestu na dalších skoro padesát mil. Podle potoka dojdou k menší říčce a asi po dvou dnech na soutok tří řek, kde začíná široké údolí. Nejtěžší bude překonat dravý proud, další cesta bude snadná - mělkým a širokým údolím velké řeky mohou jít na jih tak daleko, jak jen náčelník cestu zná. Co je dál, to neví nikdo, pověsti ale tvrdí, že v údolí řeky pasou v létě stáda zvlášť velkých a tučných bizonů zvláštní vysocí lidé s červenou kůží i očima, prý potomci zlých bohů.
Cesta zasněženými údolími nebyla jednoduchá ani na bytelných sněžnicích, kamarádi se propadali do sněhu a několikrát dokonce do potoka, který pod ním tekl - pak bylo nutné sušit vybavení u narychlo rozdělaného ohně. Některé dny urazila skupina sotva víc než deset kilometrů, jen několikrát se jim podařilo ujít alespoň dvacet. Dny byly krátké a jedinou útěchou bylo, že zvěř byla zesláblá a zanechávala ve sněhu znatelnou stopu - proto se podařilo ulovit zajíce, tetřeva či srnku pokaždé, když bylo jejich maso třeba. Chris vůbec nekreslil, pastelové barvy mrazem ztuhly stejně jako jeho prsty a tak jen vtipálek Munoo udržoval náladu na snesitelné úrovni. Vypadalo to, jako by Ázanš, Garochan a Sakwa mráz vůbec necítili. Munoo sice párkrát na oko reptal, ale ani jemu nezpůspobovalo spaní v mokrých kožešinách a věčně namrzlé boty a šaty takovou újmu jako Chrisovi. Profesor Bergmann se asi povznesl mimo pozemské potíže a Jim měl tělo ze železa, ale Chris snášel obtížné podmínky den ode dne hůře. Když začal šestý den padat z oblohy mokrý sníh, zachvátila jeho tělo horečka.
O další cestě nemohli za takových podmínek vůbec uvažovat. Pod rozložitou douglaskou, kde nebylo moc sněhu, rozbili nouzový tábor a následující týden Chris jenom ležel v kožešinách a těžce oddychoval. Nedostatek vitamínů, všudypřítomná vlhkost, sníh a mráz jeho tělo oslabily natolik, že se profesor Bergmann začal obávat o jeho život. Pravidelné dávky chininu z profesorova vaku, křišˇálově čistý vzduch a přítomnost šesti věrných přátel však nakonec přecejenom Chrise postavily na nohy. A když se pátého února rozplynuly ocelově šedé mraky a nad severní Amerikou zasvítilo jasnou oblohou zlaté slunce, vydali se přátelé na další cestu k soutoku tří horských řek.
Protože řeka, podle které k soutoku přišli, byla prostřední ze tří a dál bylo třeba pokračovat po proudu, nezbývalo našim přátelům, než překonat jeden ze dvou zbývajících toků. Zleva se kaňonem řítila dravá řeka plná peřejí a stříbrné vody, naopak napravo tekla mohutná řeka líně širokým údolím, plná temně zelené vody, na jejíž hladině se tu a tam objevovaly plovoucí kry. Pokud by ji chtěli přátelé překonat, museli by navíc sejít ještě kousek proti proudu, kde se její průtok zvětšoval o řeku, podle které putovali v předchozích dnech.
Chris namáhavě kašlal a chladná voda by pro něj znamenala téměř jistou smrt; ale ani ostatní si nedokázali představit, že by přebrodili nebo dokonce přeplavali koryto plné ledové vody. Kry nebyly dost velké, aby unesly ani jednoho z nich a navíc se nakláněly a praskaly tak nepříjemně, že hrozily každou chvíli svržením nešťastníka, který by se na nich pokusil plout, do smrtící temně zelené hlubiny. Nakonec rozhodl profesor postavit dva vory z jedlových kmenů - na jednom by plul on, společně s Ázanšem a Munooem, ostatní, lehčí, by překonali řeku na druhém voru. To ale znamenalo nejen pokácet alespoň deset mohutných kmenů, ale také je společně dopravit k vodě po křovinatém břehu, spustit je do řeky a spoutat chatrnými provazy a koženými pásky, které s sebou přátelé nesli a kterých byl zjevně nedostatek.
Navíc měli všichni dohromady jen dvě sekery a kácení stromů vyžadovalo tvrdou dřinu. Slunce ale začínalo svítit tepleji a tak šla práce dobře od ruky, větve pokácených stromů hořely na velkých ohních, okolo kterých bylo teplo a za tři dny byly dva malé vratké vory připraveny k vyplutí. Pomocí bidel se přátelé dostali překvapivě sndno na druhou stranu veliké řeky a po dalším dni chůze na sněžnicích dosáhli neznámými lidmi vyšlapané stezky.