Úvod
Hluboká voda jezer, na jejichž hladinách se zrcadlí ohnivé barvy podzimního listí rozložitých stromů na březích, močály v údolích zahalené do ranní mlhy a nekonečné pásy pahorků, táhnoucí se stovky mil daleko až kamsi k severu. A pak zase tůně, čisté jako křišťál, ke kterým chodí pít stáda zvěře, rozlehlé pláně porostlé jen divokou travou a návršíčka kopců krytá javory a staletými jedlemi, březové háje a na obzoru bělostné štíty hor. Tak bylo možné spatřit loviště kmene Wichkisan v dobách, než otiskl stopu svých mokasín do mechu jezerního břehu první běloch, v roce, který lidé z východu označili letopočtem 1847.
Dny nerušeného klidu a krásy divoké přírody, jen řídce osídlené indiánskými kmeny na pomezí dnešní Britské Kolumbie v Kanadě a státu Washington ze Spojených států Amerických, se však nezadržitelně blíží ke konci. Od východu postupuje den za dnem nenasytná civilizace bílých osadníků a během posledního sta let se zvyšuje i počet návštěv námořníků, připlouvajících po Tichém oceánu k západnímu pobřeží, vzdálenému odsud jen několik stovek mil. Do zátoky Puget Sound připlouvá od roku 1741, po objevení ruskými námořníky, čím dál více bělochů – mezi prvními byli i známí mořeplavci Vitus Bering nebo James Cook.
Dosud nezmapované území patřící pouze původním obyvatelům – indiánům se zmenšuje, jako když na jaře tají ledovce na vrcholcích Kaskádových hor. Na jeho okrajích jsou postupně stavěny menší pevnosti, zakládány osady a přistěhovalci objevují okolí, postupně se seznamují a výhodně obchodují s indiány, kterým však před očima mizí jejich odvěká loviště – půda jejich předků.
Neuplyne dne, aby nebyla do mapy zanesena nová řeka, hora nebo údolí, zejména lovci podnikají jednu průzkumnou výpravu za druhou. Ne každý však dovede stanout v čele podobné výpravy, ba dokonce se jí vůbec zúčastnit. Odvážná povaha, zdravé a silné tělo, schopnost zvládat nepohodlí v divoké přírodě a také notná dávka štěstí jsou zapotřebí těm, kteří se vydají do dosud nezmapovaných míst – a ani pak není vždy jisté, že se takoví dobrodruhové vrátí zdraví a živí. Touha po zisku ale přesto žene zálesáky stále hlouběji do krajiny lesů, hor a plání, dále na sever do indiánských lovišť, kde možná najdou kožešiny a snad dokonce zlato! Mnohé lze také nečestně vyzískat od důvěřivých domorodců především díky jejich neznalosti evropských vynálezů.
Jsou stovky bezzemků, ziskuchtivých traperů, milovníků dobrodružství, zkrachovalých existencí, falešných hráčů ba dokonce uprchlých otroků či trestanců, kteří dobrovolně mění pohodlí farem nebo měst na dalekém východě za vyprahlá léta a mrazivé zimy v divočině. Ale mezi nimi přicházejí i jiní – zatím je jich snad jen deset 
8n nebo dvacet, avšak jejich úkol přece vůbec nezávisí na počtu. Přicházejí proto, aby nakreslili mapy, popsali rostlinstvo i zvěř, zaznamenali zdejší krajinu v původní podobě a hlavně pak, aby se setkali s jejími obyvateli. Přichází vědci – odborníci na přírodu živou i neživou, malíři, geometři, etnologové a jazykozpytci.
Mezi ně musíme zařadit také dva cestovatele, s nimiž se setkáváme v prvním dílu. Přibližně čtyřicetiletý profesor Bergmann z Harvardovy univerzity v Cambridgi se zabývá etnografií, zkoumá zvyky, tradice a historii různých národů, vyzná se ale i v mnoha jiných oborech a neztratí se v lesích ani v horách. Jako pomocníka na svou zatím nejdelší cestu přivádí mladého studenta umění Christophera Higgse, jehož úkolem je doplnit poznatky profesora svými obrazy indiánů a zdejší přírody. Po několikatýdenním putování z oblasti velkých jezer v naložené kanoi proti proudu řeky Saskatchewanu připlouvají do míst, kde je horizont nekonečných plání konečně lemován štíty mohutných hor. Do míst, kde se ještě nedávno dařilo kukuřici na malých indiánských políčkách ve stínu hor stejně dobře jako borůvkám na jejich svazích.