4. díl
Dalšího dne, když se Jim vracel k jejich společné chýši se zásobou dřeva na topení, se před vstupem téměř srazil s vycházejícím Chrisem.
„Tak co, Chrisi, pořád tam ještě sedí?“ zeptal se kamaráda.
„Sedí, něco si pro sebe mumlá a zapisuje. Ten pás je prý nějaké staré poselství a náčelník ho dal profesorovi k rozluštění. Nevím ale, jak z těch barevných čtverečků a koleček a kdoví čeho ještě něco pozná,“ odpověděl Chris a srovnal si pod paží desky s papíry. „Nejí, nespí a nechce, aby ho někdo rušil, takže jdu kreslit,“ řekl a zvedl volnou ruku na pozdrav. Jim vešel do stanu a opatrně položil dřevo mezi kůly. Profesor Bergmann se opravdu stále ještě hrbil nad vyšívaným pruhem kůže a nejspíš vůbec nevnímal, co se děje kolem něj. Nebylo by to tak zvláštní, kdyby profesor neluštil nepřetržitě už od včerejšího odpoledne.
„Ano, tahle část zapadne sem a doplní se tady s červenou, sláva, vypadá to dobře, dobře! Mám to!“
uslyšeli večer Chris s Jimem sedící u ohně profesorovo šťastné zvolání.
„Opravdu? Ukažte, jak jste na to přišel?“ vrhli se k němu a zahrnuli ho dotazy toužíce se dozvědět, na čem vlastně tak dlouho, víc než dvacet čtyři hodin, pracoval.
„Vydržte, hoši, hned – jedná se o to, že se někde velmi daleko nachází opuštěné místo, ráj na zemi, pohostinné, s příjemným podnebím a plné zvěře. Jmenuje se Wichkitat. Náleží tomuto kmeni, který má do Wichkitatu odejít, až na něj dolehne nouze. Teď ale rychle za náčelníkem, musíme mu sdělit přesné znění poselství,“ rozhodl profesor a kvapně odcházel ze stanu, následován svými druhy.
„Náčelníku Kazuochane,“ oslovil ho profesor hned po vstupu, „přišel jsem na to, co je psáno ve starém poselství. Nyní ho může váš kmen uslyšet!“
„Dobrá! Pojď se mnou ven, přečteš poselství celému kmeni!“ řekl náčelník a poslal svého syna Garochana, aby všechny lidi svolal k náčelníkovu stanu. Netrvalo dlouho a všichni, od nejstarších až po ty, které nesly Indiánky v náručí, byli shromážděni a naslouchali profesoru Bergmannovi. Ten začal číst doslovné znění poselství, jak si ho zapsal.
„Synové a dcery kmene Wichkisan, dříve, než by vlci ohlodali maso z vašich kostí, zanechte bídy a putujte tisíc mil až k Wichkitatu…“
Po vyřknutí slova Wichkitat se mezi Indiány zvedla vlna šumu. Wichkitat? To místo opravdu existuje? Vždyť o Wichkitatu se vypráví i v nejstarších pověstech kmene. Až bude nejhůř, jděte k Wichkitatu… Jenže nikdo netušil, kam se za ním vydat. Je možné, že tento cizinec bledé tváře nyní čte popis cesty k vybájenému Wichkitatu?
„…a tam lze vidět za malou horou tři velká jezera,
tam leží Wichkitat," skončil profesor po několika minutách se čtením popisu cesty plného údajů o směrech a vzdálenostech.
Následovala dlouhá porada, jak s objevem naložit. Hlavní slovo v ní měl náčelník Kazuochan, občas se zapojil i někdo z návštěvníků nebo zkušených bojovníků. Pokud se skutečně podaří objevit Wichkitat, proč by se k němu neměl přestěhovat celý kmen? Několik let dlouhých a krutých zim, nedostatek jídla a neznámé nemoci už ho vysílily natolik, že by v těchto místech přes všechnu odvahu, s níž obyvatelé snášejí hlad a mráz, sotva dále přežil. Bájné místo se podle poselství nachází o pár set mil jižněji a nabízí prostředí ke spokojenému životu, malý ráj na zemi. Cesta je popsána do nejmenších podrobností někým, kdo měl jistě výborné schopnosti s orientací.
Poselství je však staré několik set let, mohlo se stát, že už Wichkitat někdo objevil dříve a jistě by nové osadníky nepřivítal s nadšením. Nebo jej mohla poničit nějaká přírodní katastrofa, možná že se nepodaří starou stopu po tolika letech vysledovat. Proto je nejdřív nutné vyslat k Wichkitau průzkumnou výpravu, sestavenou z těch nejschopnějších mladých bojovníků. Ještě téhož večera dal náčelník mladým mužům svého kmene čas na rozmyšlenou.
Ty, kteří se dobrovolně k náročnému úkolu přihlásili, posuzovala v několika příštích dnech v souladu se starými tradicemi rada starších podle výkonů, jež předvedli při hrách k příležitosti posledního letního svátku. Jak profesor Bergmann už věděl, při nejrůznějších oslavách poměřovali chlapci své schopnosti v nejrůznějších zkouškách a úkolech, díky kterým nyní starší z kmene Wichkisan věděli, který z mladíků je rychlý, silný, bystrý nebo vytrvalý. Nejzdatnější měli tyto vlastnosti všechny, avšak přesto každý v některé vynikal více a v jiné méně. Náčelník s radou se nakonec po čtyřdenním rokování shodli na výborném lovci Ázanšovi, silném a odolném Garochanovi, zručném Sakwovi a na veselém bystrém Munoovi. Všem bylo od patnácti do dvaceti zim, podobněně jako Chrisovi s Jimem, a bylo znát, že je pro ně čest moci se účastnit průzkumné výpravy k Wichkitatu.
Během čtyř dnů se rozhodli k účasti na neuvěřitelné výpravě i profesor Bergmann a Christopher. Když se to dozvěděl Jim, byl by dal snad všechno za to, aby mohl dobrodružnou cestu podniknout s nimi a prodloužit svůj útěk z civilizace na maximum. Profesor ani Chris mu ale v účasti nemohli a ani nechtěli zabránit. A tak jednoho večera v zapadlé indiánské osadě za hranicí známé civilizace, do níž dorazili jako první lidé ze západu, učinili dva běloši a jeden černoch rozhodnutí, které mělo navždy změnit jejich životy. Rozhodli se projít od severu k jihu jedno z největších bílých míst na mapě světové pevniny a po stovkách mil pěšího putování dosáhnout bájné země Wichkitatu.
Ještě mnohokrát se v příštích měsících budili v noci ze spaní nebo v dlouhých či naopak velice horkých chvílích donekonečna uvažovali o svém rozhodnutí. Nikdy ho však stoprocentně nelitovali, věděli totiž, že odmítnout tak obrovskou výzvu by bylo jejich životním zklamáním. Profesorova věda, Chrisovo umění i Jimova touha po svobodě byly vlastně ještě předtím, než se na cestu vydali, projevy jejich dobrodružného ducha, touhy hledat a nakonec najít, která z nich nakonec stejně musela učinit členy sedmičlenné družiny, jež se měla druhý den vypravit na předlouhou cestu.
Uvědomovali si, že cesta bude trvat měsíce, možná roky a že jde pravděpodobně o nejnebezpečnější dobrodružství, do kterého se v životě pustí. Ale ani to je neodradilo. Zásoby mají sice jen na necelý rok, ale lovit umí, střelným prachem budou šetřit a dost možná po cestě i nějaký získají a profesor bude moci prozkoumat a Chris nakreslit tolik indiánských kmenů, o kolika se ani na univerzitě neučili. A nevrátí-li se živí? Ta otázka teď nikoho z nich netrápila,
„Nuže, připravte se na cestu, čím dříve vyrazíte, tím lépe!“ zezněla Kazuochanova slova čtvrtého dne za úsvitu..
Vybraní bojovníci byli již dobře připraveni, trojice návštěvníků si připravila těžké tlumoky a ještě narychlo uklízela stopy po svém pobytu - kdo ví, kdo další bude chýši obývat. Indiánům trval odchod déle, neboť se s nimi všichni lidé srdečně loučili a přáli jim úspěch. Nakonec celá vesnice provázela svými pohledy odcházející sedmici, náčelník ke každému pronesl povzbudivou větu a šaman jim předal talisman pro ochranu před zlými duchy. Někteří malí hoši směle doprovodili skupinu až na konec lesa za vesnicí, pak už se museli vrátit ke svým rodičům. Škoda, že se nemohou také vydat za dobrodružstvím!
Poutníci se ještě několikrát ohlédli za kouřem stoupajícím z pohostinné vesnice Wichkisanu a pak už se v tichém hovoru ubírali na jih, k zasněženým horám, které slunce barvilo krásně jako podzimní listí. To už však i zde opadávalo ze stromů a šramotilo odvážlivcům pod nohama. Profesor Bergmann rozbalil první ze tří opisů dávného poselství, na chvíli se sklonil nad načrtnutou mapkou, určil směr a přátelé vyrazili do neznáma a nebezpečí, ale s nadějí, že se díky nim jednou kmeni Wichkisan povede lépe.