2. díl
Trojice silných a větrem ošlehaných mužů se prodírala křovinami směrem, v němž tušili indiánskou vesnici. Byli zamlklejší než jindy. Ráno se v širokém korytě potoka dokonce umyli důkladněji než předchozí dny. Očekávaná událost, setkání se zatím neznámým kmenem, je velmi rozrušovala, i když to žádný z nich nechtěl dát před svými druhy najevo. Ze stromů padalo do lesního ticha při každém závanu vánku listí a šustilo jim pod nohama, ale nevadilo jim to, nebylo potřeba se skrývat. Přicházeli jako přátelé a doufali, že je tak místní i přijmou.
„Myslíte, že budou vstřícní, pane profesore? Že nás nebudou považovat za nepřátele?“ ptal se Chris a snažil se, aby nebylo poznat malý náznak strachu v jeho doširoka otevřených očích.
„Jak bych o nich mohl vůbec něco vědět, Chrisi? Zabývám se sice etnografií už po léta, ale ani já neznám všechny indiánské kmeny, obývající náš kontinent od nejvzdálenějšího severu až po Ohňovou zemi tisíce mil na jihu. I jejich řazení do jazykových skupin je složité, protože některé řeči se sobě podobají jen velmi vzdáleně. Můj vlastní průzkum je teprve na začátku,“ odpověděl s úsměvem profesor Bergmann a ohlédl se na mladíka, který se už nějakou chvíli snažil vymotat z trnitých šlahounů. Jejich nový přítel Jim krátce pozoroval Christopherův zápas, poté k němu přikročil, uchopil ty nejúpornější výhonky a odsunul je tak, aby bylo možno se z nich dostat pryč.
„Díky,“ řekl vysvobozený vděčně, smetl ze svého oblečení zbytky ostnů a chtěl vykročit dál. Uviděl však mezi kmeny smrků strnulou cizí tvář.
„Taie! Pahe yo mogsiné!“ vykřikl překvapený Indián úsečným hlasem na vetřelce a namířil na ně svůj oštěp. Běloši s černochem ustoupili o krok dozadu, profesor obrátil ruce dlaněmi nahoru na znamení, že nemá zlé úmysly, a zkusil oslovit útočníka několika domorodými jazyky.
„E sya yah! Ónugwito! Hó. Way...“ žádná odezva. Indián setrvával v bojovém postoji a pohledem je varoval: „Ani krok, jinak jste se dnes probudili naposledy.“
„Híjan,“ pronesl na zkoušku profesor Bergmann další pozdrav, na který si vzpomněl, i když nevěřil tomu, že by tento výraz mohl doputovat až sem. Indián byl však jeho pokusem udiven. Máchnutím oštěpu vyzval vetřelce k chůzi s pátravým pohledem na ně upřeným pronesl nesrozumitelnou větu. Profesor pokrčil rameny a pokynul Chrisovi s Jimem, aby Indiánovi vyhověli. Skupina tří mužů kráčela pod bojovníkovým dohledem ven z lesa, směrem, z nějž slyšeli ruch vesnice.
V průhledu mezi posledními stromy spatřili několik desítek chýší a mezi nimi se pohybující lidi, z nichž měl očividně každý svou práci. Nebylo divu, zima se blížila a bylo potřeba se na ni důkladně nachystat – lovci se starali o zásobu masa, ženy a starší obyvatelé vesnice oškrabávali kůže zvířat od tuku. Když se z lesa vynořil jeden z nich doprovázen třemi neznámými lidmi, ruch mezi nejbližšími chýšemi ustal, ale žádné velké pozdvižení se nekonalo. Provázeni spoustou tázavých pohledů postupovali muži vesnicí, nikdo se nechtěl k těm podivným lidem s jinou barvou kůže přiblížit nebo je dokonce zastavit. Před náčelníkovou chýší už je mlčky sledovala celá vesnice. Profesor Bergmann si všiml zvláštní věci – ve vesnici bylo poměrně málo obyvatel a skoro žádné děti. Těch několik mužů a žen, kteří teď sledovali příchozí, bylo hubených víc, než je u místních kmenů zvykem, a z jejich očí bylo možno vyčíst zvláštní smutek. Několik opuštěných stanů tísnivý pocit ještě prohlubovalo.
Náčelník vystoupil zpoza kůže, která sloužila ve velké chýši jako závěs. Pomalu založil ruce na hrudi a pozorně si cizince dlouho prohlížel. Pak promluvil jazykem, jemuž Chris ani Jim nerozuměli, jen profesor se usilovně snažil z paměti vydolovat, co by asi mohlo být obsahem jeho slov.
„Híjan, íwinše. Majawom oq suye vaté?“ pronesl pevným hlasem.
„Nejspíš nás zdraví a ptá se, odkud a proč přicházíme. Pokusím se mu odpovědět,“ řekl Bergmann svým druhům. Chrisovi však neunikl krátký záchvěv nadšení v jeho tváři a umínil si, že se na něj profesora zeptá, až bude vhodnější příležitost.
„Přicházíme z širokých nížin, ze směru, kde vychází slunce. Máme přátelské úmysly. Mým posláním je poznávat život zdejších kmenů a můj pomocník tvoří obrazy. Vše, co říkám, je pravdou.“ Profesor Bergman zjevně téměř vyčerpal svou slovní zásobu a čekal na odpověď. Indiáni vypadali užasle, ale zdálo se, že profesorovým z profesorových slov mnoho neporozuměli. Nakonec jeden z nich, kterému se na krku houpalo několik velkých přívěšků a váčků, přistoupil k náčelníkovi a překotně mu začal něco šeptat. Bylo snadné odhadnout, že se jedná o šamana a zároveň náčelníkova rádce. Když dopověděl, co měl na srdci, vůdce kmene pokýval hlavou a znovu promluvil k návštěvníkům. Řekl několik dlouhých vět, které však profesor Bergmann dovedl přeložit pouze jako: „Bílí a černí lidé, vítejte na našem území.“
Když opadlo počáteční napětí, pokusili se přátelé z východu sdělit náčelníkovi a šamanovi svá přání. Profesor mluvil pomalu a vypadal někdy dokonce směšně, když neuměle vyslovoval hrdelní hlásky indiánského jazyka, nakonec si stejně museli pomáhat k porozumění gesty a posunky. Rádi by v indiánské vesnici asi týden zůstali, dali si do pořádku zásoby a vybavení a profesor by mohl pozorovat a zaznamenávat místní zvyky a kulturu. Chris náčelníka, jeho rodinu i další obyvatele namaluje svými pastely. Část obrazů pak ponechají kmeni darem za pohostinnost, stejně jako kovový nůž a sponu, které předají šamanovi raději hned. Dostanou-li od velkého náčelníka svolení k pobytu, rádi by se naučili i trochu hovořit jazykem jeho kmene.
Náčelník nakonec souhlasil a přidělil hostům mladého bojovníka, který je uvedl do prázdného stanu, na němž bylo vidět, že v něm ještě před nedlouhou dobou bydleli původní obyvatelé. Když trojice konečně osaměla, promluvil profesor ještě dříve, než si Chris vůbec stačil vzpomenout na svoji otázku.
„Dvě věci mně nejdou do hlavy. Proč vypadá tato indiánská vesnice jako před vymřením? A jak je možné, že se zde mluví řečí tolik podobnou jazyku Indiánů, kteří žijí stovky mil odsud na jihozápad?“