10. díl
„Žádná cesta není v zimě dlouhá dobro“, vysvětloval Sakwa lámanou angličtinou ostatním to, co jim bylo stejně jasné - v únoru, kdy každou chvíli sněží, znamená prošlapaná cesta, že tudy museli lidé projít docela nedávno. Navíc šli stejným směrem jako výprava přátel z Wichkisanu - na jih. Po necelém měsíci v pustině mimo lidskou společnost pocítili všichni zvláštní pocit a vzpomněli si na Kachovo vyprávění o lidech s rudou kůží a očima, kteří jsou potomky zlých bohů. Prošlapané stezka širokým údolím ale přišla vhod, bylo možné si zout sněžnice, připevnit je vedle luků nebo pušek na kožené vaky a pokračovat po dlouhé době po vlastních nohách. Výprava teď šla mnohem rychleji.
Brzy bylo jasné, že cestu prošlapal někdo, kdo kraj dobře znal. Vyhýbala se mokřadům, které nebyly pod sněhem vidět, ale na které často přátelé narazili v předchozích dnech, včas vystoupala na svah nad řekou, aby se nemuseli chodci vracet proti proudu a obcházet skalky spadající až do vody. Na stráních, na které svítilo slunce silněji než na ostatní, už se objevovala místa bez sněhu, pokrytá učesanou suchou trávou a na nich mohli přátelé snadno vypozorovat, kde jejich předchůdci odpočívali. Několikrát našli dokonce opuštěná ohniště a odhozené kosti. Větší skupinu asi třiceti mužů doprovázelo zřejmě i několik psů, jejichž stopy byly tu a tam jasně čitelné ve sněhu, když odběhli od skupiny.
Sedmici poutníků nyní nic nechybělo a profesor Bergmann dával jasně najevo svůj názor, že setkání s lidmi je zbytečným rizikem. Byl by nejraději, kdyby se mohli skupině kráčející vpředu vyhnout a pokračovat na jih, vstříc teplejším krajům, odkud už sníh dávno zmizel. Prošlapaná cesta ale vedla po tři dny údolím, kterým museli pokračovat i naši přátelé a tak nezbývalo než postupovat ve stopách neznámých bojovníků a doufat, že nedojde ke konfliktu. Čtvrtého dne vpodvečer ucítil Sakwa kouř. Přestože bylo jasno a bezvětrné ticho a ostatní necítili vůbec nic, byl si Sakwa jistý natolik, že přesvědčil ostatní o nebezpečí. Rozhodli se raději utábořit dříve a mimo stezku, po které mezitím vyrazili bez věcí, pouze lukem a puškou vyzbrojení Ázanš s Jimem na průzkum.
Na kraj padla tma a pět zbývajících kamarádů se bez ohně krčilo v nízkém mlází v zabalení v kožešinách. Ázanš a Jim se nevraceli a po dvou hodinách bylo již téměř jisté, že se jim něco přihodilo. Nad krajem se rozestřely mraky a bez světla nebylo vidět téměř nic, přesto se nakonec rozhodli, že se Garochan s Munoem pokusí dostat zpět na stezku a pokračovat kousek po ní, dokud nespatří nebo neuslyší něo podezřelého. Profesor, Chris a Sakwa zůstali na tábořišti sami s vaky sedmi lidí ozbrojeni jedinou puškou.
Garochan a Munoo se hlubokým sněhem prodrali až ke stezce a pokračovali mírným svahem k vrcholku, ze kterého by mělo být vidět dále do údolí. Sníh studil, ale noc přesto voněla kyprou hlínou, kterou se na povrch dralo jaro. Cesta nebyla nic příjemného, zvláště, když neviděli na krok a co chvíli sešli z vyšlapané stezky, kterou pak museli po hmatu hledat ve hlubokém sněhu. Konečně se vyšplhali až na hřbítek oddělující údolíčko, ve kterém rozbili tábor, od pláně před sebou. Necelý kilometr po proudu spatřili nečekaný obraz. Tmu osvětlovaly čtyři velké ohně obklopené stany týpí a několika nepravidelnými chýšemi, mezi kterými přecházelo mnoho postav. Řeka se zde rozlévala do jakéhosi jezera a indiánský tábor stál na výběžku, snad poloostrově nebo zákrutu jezera, jehož druhý konec nebylo vidět. Na protějším břehu se ve světle ohňů občas zaleskl vodopád, který tiše šuměl a přehlušoval tak praskání ohňů i lidské hlasy.
Přestože byla pořádná zima, leželi Garochan a Munoo na kopci a pozorovali ruch dole ve vesnici. Muži se asi právě vrátili z lovecké výpravy a rozdělovali kořist, kterou přinesli z horního toku řeky po stezce. Bylo vidět několik zastřelených losů nebo snad jelenů a laní, přesně to ve tmě přátelé nerozeznávali.
„Tam, tam, vidíš!“ zašeptal indiánsky Munoo a zatahal Garochana za cíp oděvu.
Když se zadíval směrem, který mu Munoo ukazoval, spatřil Jima a Ázanše, spoutané na nohou i na rukách, jak potupně stojí v jakémsi neohrabaném předklonu, uvázaní u stojanů na sušení masa na břehu řeky. Záměrně měli ruce uvázané tak nízko, aby nemohli stát vzpřímeně, jenže ležet ve sněhu znamenalo do rána zmrznout, proto postával s ohnutými zády v bolestivém postoji a čekali, jak s nimi jejich věznitelé naloží. Čas od času prošel okolo nějaký indián z neznámého kmene a opovržlivě do přátel kopnul nebo na ně plivnul. Munoo a Garochan nemohli rozpoznat mnoho podrobností, okruh ohně nebyl velký a dál jeho záře nedosahovala.
„Pokusíme se je zachránit“, řekl rozhodně Garochan a možná by se byl pustil rovnou do práce, kdyby ho Munoo nezadržel. „Raději všichni společně,“ rozhodl Munoo a mávl rukou směrem zpět, na místo, kde tábořili profesor s Chrisem a Sakwou. Ázanš chvíli přemýšlel a pak mu dal za pravdu. Asi čtvrt hodiny ještě pozorovali dění v táboře, které však bylo stále stejné a nevyvíjelo se nijak zajímavě, takže se přátelé sbalili a vrátili mokrým sněhem k profesorovi, Chrisovi a Skawovi.
„Buď je zabijí, dnes nebo zítra, nebo je zmrzačí a budou je věznit, dokud z nich neudělají otroky svého kmene,“ přemýšlel nahlas profesor Bergmann, když mu Garochan s Munooem popsali, co přesně v táboře viděli. „Buď se je pokusíme zachránit a budeme riskovat životy nás všech, nebo je obětujeme a vydáme se na další cestu bez nich, ale vinu si poneseme s sebou.“ Výjimečně profesor nevěděl ihned, jak se rozhodnout, a jeho samomluva zněla do kruhu ztichlých přátel. „Proč nepostavili hlídky, když chytili dva lovce bez vaků, jen s lukem, přece musí vědět, že tu nejsou sami?“ ptal se profesor bez odpovědi, “jsou tak hloupí nebo si myslí, že se jich bojíme. A nebo vás hlídky jenom nespatřily? Vyděsí je naše puška nebo se již setkali se zbraněmi bělochů a my se budeme sotva bránit?“ Mezitím se ostatním zdálo, že profesor se již rozhodl zachránit přátele, neboť teď nahlas přemítal o tom, jak je ze zajetí vysvobodit: „Měli bychom zasáhnout o nejdřív, čím později se o to pokusíme, tím to bude nebezpečnější a taky možná zbytečné. Dokud jsou unavení z cesty, nesmíme počkat až se zotaví a ublíží Jimovi s Ázanšem. Vtrhneme do tábora před rozedněním a uprchneme společně? Něco mně tady nehraje.“ Profesor mumlal sám pro sebe a nikdo se jej neodvážil přerušit, takovou autoritu již přede všemi získal.
Nakonec se rozhodl, k radosti všech přítomných, že se o záchranu přátel opravdu pokusí. Dva lidé jenom s puškou, lukem a noži vtrhnou do tábora hodinu před rozedněním, asi v sedm ráno, namíří si to rovnou k Jimovi s Ázanšem, přeseknou jejich pouta a společně rychle zmizí do tmy na druhé straně tábora, kde snad bude vhodný terén pro rychlý ústup. Snad se to podaří, aniž by probudili zájem hlídky, v opačném případě podstoupí boj. Ostatní zatím přenesou velkou oklikou všechny věci asi kilometr po proudu řeky, kde se na břehu setkají a společně budou prchat dál údolím. Pokud se nosiči se zavazadly opozdí, mohou se zatím bránit pomocí pušky, jejíž rány a smrtící účinky snad zastraší neznámé lovce do doby, než budou schopni prchat dál. Plán je to riskantní, ale jediný dává šanci na úspěch. Překvapivě pak profesor vybral do dvojice, která vtrhne do tábora a osvobodí zajatce, sebe a Garochana, Chris s Munoem a Sakwou mezitím odnesou sedm vaků a všechno ostatní vybavení po proudu řeky.
Profesor Bergmann poslal unavené mladé bojovníky spát a rozhodl se, že bude sám bdít a ráno je vzbudí. V noci pak sám znovu vyšplhal na pahorek, ostražitě, aby jej nezachytila případná hlídka a zahleděl se na indiánskou vesnici, kde nyní hořel už pouze jediný oheň. Zajatci nebyli vidět, ale bystrý Garochan si jistě dobře pamatuje, na které straně je hledat a kudy potom prchnout. Profesor seděl na kopci, pozoroval vesnici a přemýšlel nad tím, že se vrhá do dobrodružství, které ho možná bude stát život, aby osvobodil černocha a indiána, o kterých neměl před rokem ještě ani ponětí. Poslouchal šumění vodopádu a znovu porobně promýšlel celý plán. Nakonec se znovu vrátil ve vzpomínkách do svého dětství a vesnice v horách, kraji ne nepodobném zdejšímu údolí.
O půl sedmé probudil profesor své čtyři přátele, rychle sbalili kožešiny, protáhli se a Chris se Sakwou a Munoem vyrazili s výbavou do kopce, aby obešli oklikou tábor. Když zmizeli z dohledu, vydali se profesor s Garochanem na opačnou stranu. Ve vesnici bylo dokonalé ticho a zdálo se, že i vodopád na protějším břehu, ve dne živený přívaly vody z tajícího sněhu, se výrazně ztišil. V bezvětří se nepohnul ani lístek na stromě a zdálo se, že ve vzduchu visí nějaká zlá, nebezpečná předtucha. Oba se pomalu, aby jim sníh nekřupal pod nohama, vydali po stezce k vesnici.
Včas, aby nenarazili na hlídku, která na stezce určitě bude, pak odbočili a bezpečným terénem mezi mladými jedličkami se blížili za stany tam, kde Garochan tušil oba zajatce. Jistě je již očekávají a pokud ještě docela nezmrzli, budou připraveni na rychlý útěk. Opravdu je zanedlouho spatřili, pokroucené a vysílené v předklonu u rámů, na kterých viselo sušené maso, jež určitě dráždilo jejich hladové žaludky. Profesor i Garochan byli překvapeni, jak snadno se jim podařilo sněhem proplížit až ke kamarádům, a začali přeřezávat jejich pouta. Teprve nyní si uvědomili, že se pomalu rozednívá, obloha malinko vybledla a v okolí bylo vidět obrysy stromů a stanů. Ázanš a Jim byli vysíleni mrazem a jejich pouta ze silných kožených řemenů šla přeřezat hůř, než profesor očekával.
„Hajir!“ prořízl ticho zuřivý výkřik a vzápětí proletěl těsně kolem profesorovy hlavy mrštěný tomahawk, který se odrazil od dřevěného kůlu a rozpáral Jimovi rukáv. Ve stejnou chvíli Jim ucukl a přetrhl již nařezaný řemen, který držel jeho nohy. Profeor tak získal čas aby popadl pušku a vystřelil do tmy, odkud zazněl výkřik. Tichým údolím se rozlehla ohlušující rána a její zvuk se odrazil od protější skály. Mezitím Jim chytil do ruky tomahawk, který po něm hodil indián, a pomohl Garochanovi zbavit nebohého Ázanše posledních pout. To už byl profesor na útěku podel krajních týpí k řece a po břehu dál do tmy. Promrzlá těla Jima a Ázanše nejprve nechtěla poslouchat, ale ohrožení života vyvolávající zuřivý strach vlévalo zmrzlým přátelům sílu do žil, aby běželi v profesorově stopě. To už se ale z okolních stanů začal rozléhat nesnesitelný řev.
To nebyly výkřiky hrůzy ani bojový pokřik. Byl to nelidský hluk a skřek, jaký nelze prostými slovy popsat. Desítky, možná stovky hrdel vyděšených a odhodlaných současně, děti, ženy a nejvíc silní indiánšti muži bojovníci, kteří ozbrojení vybíhali ze stanů a ryčeli tak strašlivě, že se člověku zastavovalo srdce úlekem. Bojová píseň a splašené volání, snad rozkazy nebo kletby v neznámém jazyce, to všechno za jediným účelem, zabít cizince, zbavit se ohrožení a vrhnout se do toho nejurputnějšího boje. Dětský pláč a hysterické výkřiky indiánek podkreslovaly válečný ryk, když konečně profesor s přáteli pod rouškou tmy vyběhli z vesnice do hlubokého sněhu a dosud nezpozorováni mířili po proudu. Břeh se zvedal na skálu a za jejich zády se stále jasněji rozhoříval oheň, aby osvětlil okolí.
Když kolem jejich ramen zasvištěly první šípy, pocítili téměř ulehčení. Konečně si jich všimli. Teď nadešla ta chvíle, které se nejvíc obávali, ale nyní již stojí tváří v tvář nepříteli, neprchají a nečekají, kdy se to stane. Doběhli k prvním stromkům na návrší a profesor s Garochanem zahájili palbu z pušky i luku. Nábojů měl profesor skoro stovku, jeho moderní zadovka nevyžadovala složité nabíjení a navíc rány zjevně děsily nepřátelské indiány, ale Garochan měl jen čtrnáct šípů a i když mířil přesně, v kalném ránu jeho střely často minuly cíl. Jednoho muže zasáhl do nohy a druhého do ramene a vyřadil je z boje. Nepřátelé se pod kopcem zastavili a ukryli před dalšími střelami. Začalo dobývání návrší.
Profesor se s puškou ukryl za vyvrácený kmen a poslal Jima, aby zjistil, jak rychle bude možné utíkat proti proudu a zda někde neuvidí přátele s vybavením. Občas padnul výstřel, boj ale ustrnul. Po chvíli se Jim vrátil a schváceným hlasem oznamoval:
„Pane, je tam řeka, je tam další řeka, nikam se nedostaneme, toto je ostrov!“ Profesor zprvu nechápal, jak si má jeho slova vyložit a ani ostatní nevěděli, co má Jim na mysli. Pak se ale Garochan rozhlédl dokola a v ranním světle pochopil:
„Jsme na výběžku. Obklíčeni vodou. Jediná cesta vede zpět do vesnice.“
Nad mrazivou hladinou řeky se vznášela mlha a po proudu občas pomalu proplula ledová kra. Indiáni dole se zastavili a ukrytí vyčkávali. Věděli, že pokud se nechtějí přátelé vrhnout do ledových vln a umrznout v proudu řeky, mají dost času. Křik utichl, čas hrál v jejich prospěch. Ve vesnici ošetřovali zraněné a i když byla spousta bojovníků na dostřel profesorovy pušky, nevystřelil. Jeho cílem nebylo pozabíjet a zranit co nejvíc nepřátel a ubližovat neznámému kmeni. Chtěl vyváznout z boje živý a zachránit své přátele. Garochan s profesorem zůstali na skále, odkud hlídali bojovníky a Jim s Ázanšem mezitím vyrazili na prohlídku uzavřeného poloostrova. Na východě mezitím vyskočilo nad vrcholky hor slunce a začalo rozehřívat zmrzlý kraj. Čas běžel a zdánlivě se nic nedělo.
„Profesor, tady vor, vor je tady!“ uslyšel unavený profesor Bergmann najednou nadšený Ázanšův křik. A to už přibíhal také Jim: „Je tam několik člunů, v malém přístavišti, asi je tam měli schované před mrazem, pane. Pod velkou jedlí, v suchu a jsou tam i bidla.“ Na profesorově tváři se mihl úsměv.
Během dvaceti minut Jim a Ázanš vytáhli ze skrýše na odvrácené straně poloostrova dva dlouhé kožené čluny, připomínající kanoe a pomalované podivnými červenými symboly, připravili bidla, zkontrolovali, že se čluny udrží na vodě a zavolali profesora s Garochanem. Ti ještě jednou vystřelili, aby odlákali pozornost a pak rychle přeběhli přes vrchol a naskočili každý do jedné lodi. Než vyběhnou nepřátelé na skálu a uvědomí si, že našli jejich skrýš, mají dobrou minutu čas. Mezitím odrazili bidlem od břehu a zamířili do rychlého, avšak klidného proudu řeky. Ázanš a Jim bidlem udržovali lodě ve správném směru, zatímco profesor s Garochanem byli připravení vystřelit po každém, kdo by se objvil na břehu. Přestřelka se brzy strhla znovu, nepřátelé dokonce běželi podle břehu, ale brzy byly oba čluny mimo dostřel luku a tak zbývalo pouze přistát na správném místě, aby se setkali s přáteli.
Ti se skutečně objevili na břehu a nadšeně mávali na profesora a ostatní ve člunech. Nečekané shledání jim způsobilo mnoho radosti. Než se ovšem podařilo Jimovi a Ázanšovi přistát na vhodném místě, oddělily se od břehu další tři lodice plné indiánů a zamířily k přátelům. Nezbylo, než aby opět promluvila profesorova puška. Tentokrát mířil na kožené lodě a skutečně zaznamenal rychle úspěch, indiáni zamířili ke břehu a rozhodli se dál běžet podle řeky. Chris, Sakwa a Munoo ale na nic nečekali a za chvíli už obě lodí mířily rychlým proudem na jih, širokým údolím řeky, které indiáni bůhvíproč dali jméno Klamath.
„Jedna věc by mě skutečně zajímala“, řekl řekl profesor Bergmann, když slunce vystoupalo tak vysoko, že jeho paprsky dopadly na dno údolí, „jestli mají opravdu červené oči. V té tmě to vůbec nebylo poznat.“