5. díl
Tak, jak se před nimi houštiny severoamerické džungle otvíraly, tak se za sedmicí postav také zavíraly navždy. První dny procházli ještě lovišti Wichkisanu, místy, která Ázanš, Garochan, Sakwa a Munoo ještě zevrubně znali. Ve vzduchu byl den ode dne cítit větší chlad a zasněžené vrcholky skalnatých hor v dáli dávaly tušit, že co nevidět se budou přátelé muset potýkat s prvním sněhem.
„Čím jižněji stihneme dojít, tím později budeme muset přerušit cestu a přezimovat,“ oznamoval suše profesor a Jim dlouze přemýšlel, jak to vlastně myslí. Čtveřici indiánských lovců se zase zalíbilo slovo „jih“ a často ho napodobovali včetně profesorovy intonace. Až později se přátelé dozvěděli, že v jazyce Wichkisan znamená urážlivý posměšek. Domluva byla zatím obtížná. Přestože se profesor i oba hoši snažili naučit co nejrychleji jazyk indiánů, kterých bylo víc, pro spoustu předmětů nenacházeli žádné slovo a tak mluvili spíše směsí angličtiny s domorodými prvky, takže by jim zanedlouho nerozuměli ani lidé z vesnice, ani běloši na západě.
Profesor měl často ve zvyku uvažovat nahlas. Projevoval velké obavy o to, zda se jim podaří sledovat cestu popsanou na wampumovém pásu. Popis byl velice heslovitý, navíc šli v opačném směru oproti dávnému pisateli a podle profesorova odhadu mohla být zpráva stará snad tři stovky let. Proč vlastně tehdy odešli naši přátelé ze země Wichkitatu, když oplývala takovou hojností? Snad každý den vymyslel profesor nový důvod, zabýval se podobností jazyka kmene Wichkisan s kalifornskými dialekty a usuzoval podle zprávy i svých znalostí, kam by vlastně cesta mohla vést.
Brzy se ve skupině ustálily nepsané zvyky, které přátelé víceméně dodržovali po celou cestu. Profesor vedl mladé lovce divočinou, byl nejstarší a nejzkušenější, zato se dříve unavil a trápily ho neduhy, jež zatím připadaly jeho mladým přátelům nepodstatné. Jediný proto směl hlídat tábor i v době lovu, kdy zbývajících šest přátel obstarávalo maso k snědku. Řešil spory a jeho slovo bylo konečným rozhodnutím mimo lov a boj, které řídili Azánš a Garochan. Stále vděčný Jim se přihlásil ke všem pracem, u kterých se projevila jeho zručnost. Opravoval zbraně, výborně vařil a pečlivě se starla o vybavení a náklad, kterého unesl z celé sedmice nejvíce. Munoo všechny bavil svými vtípky, které často rozesmály i jinak vážného profesora a Sakwa s Chrisem, ze kterých se brzy stali dobří přátelé se zabývali kreslením uhlem, tuší i barevnými pastely. Sakwa se stal Chrisovým učněm, který sice nikdy nedovedl napodobit jeho vytříbený realistický styl, do svých náčrtků však vnášel cosi bytostně indiánského.
Prvních pět dnů cesta probíhala bez jakýchkoliv obtíží. Sedm hodin spánku, tři hodiny příprav a odpočinku a čtrnáct hodin pravidelné chůze dodržoval profesor Bergman podle svých zámořských hodinek ze Švýcarska a tempo vyhovovalo všem mladým mužům. Čtvrtého dne jim štěstí do cesty přivedlo pár dvou laní, z nichž Ázanš ihned jednu skolil svým lukem a tak měli do rána dostatek předuzeného masa nejméně na celý další týden.
4. prosince dorazila sedmice dobrodruhů ke břehu široké řeky, kterou se valily spousty kalné a studené vody. Tu nebylo možné přeskočit nebo přebrodit, jak se jim to dařilo v předchozích dnech s menšími potoky. „Budeme muset řeku přeplavat!“ zakřičel vzrušeně Chris a divil se profesorovu rozčarování. Indiáni jeho výkřiku nerozuměli, zato Jim se zatvářil utrápeně. „Obávám se,“ rozhlédl se okolo profesor Bergmann, „že jediný, kdo umí dobře plavat jsi ty sám.“ Sakwa mezitím už ale vykládal svým přátelům něco, čemu profesor jen matně rozuměl. Ano - bude zapotřebí svázat několik suchých kmenů pokácených stromů a snimi po jednom pořekonat řeku co možná nejrychleji, aby nebylo nutné improvizovaný plovák vytahovat moc daleko proti proudu.
Dobří plavci jen špatně chápou hrůzu z hluboké a proudící vody, která se probouzí v lidech, kteří se nikdy plavat neučili. Přesto žádný z bojovníků ani Jim nedali najevo svoji úzkost. Všichni chápali, že nejen velkých řek, ale také dalších podobných překážek je na cestě do Wichkitatu čekají snad ještě stovky. Ke slovu přišel konopný provaz, který nesl Jim na svých zádech i provazce z jeleních střev od náčelníka Kazuochana. Ještě před polednem byl chatrný vor ze čtyř kmenů menších suchých jedlí vyroben a spuštěn na vodu. První do mrazivé vody vstoupili Chris se Sakwou, kteří proud rychle překonali, vytáhli plovák daleko proti proudu a Chris se s ním spustil ke zbývající skupině. Postupně tak do večera přepluli bez větších obtíží všichni, jen Jimovi navlhl tlumok včetně střelného prachu, který pak komplikovaně sušil (ohně při tom nelze využít).
Do večera byli všichni přátelé na druhém břehu, kde již plápolal veselý oheň, u něhož se rychle usušili a než se na nebi rozsvítily první hvězdy urazili ještě alespoň další dvě míle.
Ten večer jim jelení řízky chutnaly víc než v předchozích dnech a přestože byli všichni unavení, po svém prvním vítězství nad nehostinnou přírodou ještě nikdo nechtěl jít spát.
„Dobrá, mí mladí přátelé,“ pronesl nakonec profesor Bergmann, kterému dali indiáni přezdívku Dakhči wu waompa neboli šaman bledých tváří, „každý večer bude jeden z nás vyprávět příběh ze svého života nebo své země. A dnes začne největší bojovník, hrdina Garochan.“
Všichni se zahloubali do svých kožešin, rozložených okolo ohně a podložených osekanými smrkovými větvemi, aby přátele netrápil chlad zmrzlé země, pouze Garochan, který měl toho dne držet první hodinovou hlídku, přiložil na oheň smolný pahýl a začal vyprávět o chlapci, který se ztratil při sbírání klestí své indiánské matce a jak bloudil lesy, narazil na neznámou vesnici. Profesor občas přeložil oběma hochům méně srozumitelné pasáže, avšak než Garochan dospěl k tomu, jak se chlapce ujali sami indiánští bohové a vychovali z něj nejsilnějšího z bojovníků, všichni ostatní už tvrdě spali.
Nepojmenovaná řeka byla také hranicí lovišť kmene Wichkisan, kterou dosud nikdo známý nepřekročil. Brzy se o tom přesvědčili také naši přátelé, když večer následujícího dne dospěli k zarostlé a nepoužívané pěšině, která však kdysi musela sloužit mnoha párům mokasínů. Podle omšelých zářezů na stromech, které stezku vyznačovaly, usoudil Munoo, že je nepoužívaná možná tři, čtyři roky. Bohužel stezka nevedla potřebným směrem, proto ji naši přátelé pouze překročili a pokračovali přibližně k jihu. Směr určoval profesor podle svého kompasu a popisu uvedeného na wampumovém pásu, který zmiňoval přesnou polohu některých hvězd. Naneštěstí bylo poselství určeno pro letní období, profesorova znalost nebeské mechaniky však s určitou přesností umožňovala pokračovat v cestě až do okamžiku, kdy měla sedmice zpozorovat na obzoru dva stejně vysoké horské štíty a několik mil široké údolí mezi nimi.
Devátého dne cesty stanuli přátelé na hraně srázu, který konečně umožňoval dobrý výhled k jihu. Opravdu se jim zjevil horský štít nebývalé výšky, celý pokrytý sněhem, ale zdálo se, že na obzoru se tyčí jediný. Teprve při bližším zkoumání profesor Bergmann zjistil, že jde o štíty dva, avšak položené téměř přesně za sebou - odchýlili se od správného směru příliš na východ a ztratí teď den cesty, než se dostanou pod obě hory do rozeklaného údolí. Přesto byl profesor rád - znamenalo to, že popis z Wampumového pásu platí a nalezení bájného Wichkitatu tak dostalo reálnější podobu.
Ještě jedné věci si naši přátelé všimli v dálce, když se vydali po hraně srázu směrem ke skalnatým štítům. Z okraje údolí stoupal pramínek kouře - a kde je kouř, jsou taky lidé. Budou přátelští nebo nevlídní? Kolik jich bude a z jakého kmene? Setkají se vůbec a nebudou muset bojovat? Na vlídném přijetí v neznámé osadě záleželo dobroruhům nyní o to víc, že se odpoledne začal k zemi snášet jemný bílý sníh, který brzy pokryje na několik dní kraj a znemožní jim další postup na tisícimílové pouti k Wichkitatu.