3. díl
Chris se potichu, aby nevzbudil pana profesora ani Jima, zvedl z kožešin, složil pokrývku a vyšel z chýše ven. Nestávalo se mu často, že by se probudil dříve než ostatní. Sledoval s potěšením oparem zamlžené slunce visící docela nízko nad obzorem, přestože ho rozechvíval ranní chlad a pod nohama mu zakřupala namrzlá stébla. Mlha, mísící se s kouřem z některých chýší, se táhla stráněmi mezi holými stromy jako peřina, která se rozplyne, jen co slunce vystoupá o něco výš a rozheřeje zemi. Bylo však jisté, že zima už přebírá vládu nad severoamerickým kontinentem. Chris se zatřásl a vrátil se zpět do stanu, aby rozdělal oheň a připravil snídani pro své přátele. Začal jejich sedmý den ve vesnici Wichkisan.
U žádného z předchozích kmenů se jim nevedlo tak výborně, co se týče výzkumu. Profesor Bergmann trávil celé dny hovory s místními, pozorováním jejich každodenního života a zvyků, učením se jazyku a zapisováním poznatků drobným písmem na archy papíru. Chris své listy plnil náčrtky i propracovanějšími obrazy Indiánů a okolí. Nerušené malování mu dodávalo radost a energii po namáhavé cestě, přece jen nebyl zvyklý na dlouhé úseky plavby v kánoi a celodenní pochody. Na třetího člena výpravy Jima si profesor s Chrisem zvykli, shledali, že je to čestný ochotný hoch a bez nějakých proslovů ho přijali mezi sebe. Zatímco se mezi Indiány věnovali své práci, Jim se staral o shánění zásob na další cestu a opravu vybavení.
„Jime, pojď si s námi dát oběd, jinak ten nůž obrousíš snad do neviditelna,“ zavolal Chris od ohně na přítele. Profesor Bergmann už s viditelným potěšením pořádal porci losího masa, malou, ale vydatnou. Nejedlo se tu mnoho, protože vesnici sužoval nedostatek zvěře. A také něco jiného…
„Jeden ze stařešinů, Wahkom, mně dnes pověděl, že za úbytkem zvěře nejspíš stojí poslední dlouhá a velmi tuhá zima,“ mluvil profesor ke svým druhům. „Trvala neobvykle dlouho, prý ještě v květnu roztávaly hromady sněhu. Mnoho živočichů tak nenašlo potravu pro sebe nebo svá mláďata a zahynulo, ovšem podobný osud potkal i hodně obyvatel vesnice. 
9ů A ti, kteří kruté období přežili, neměli pak dost síly čelit starým i novým nemocem, jež se – dle jeho slov – slétaly na kmen jako vrány na umírajícího jelena.“
„Tak proto ty prázdné chýše a vážné pohledy,“ řekl smutně Jim.
„A proto také mají tito lidé velké obavy z nadcházející zimy, snaží se nashromáždit co nejvíc zásob a zabezpečují své rodiny. Každá z posledních zim byla tužší než ta předchozí. Těžko říct, jak se oslabená vesnice ubrání mrazu, hladu a vlkům,“ zakončil své povídání profesor.
Téhož dne k večeru se profesor Bergmann vydal, jako skoro každý den, na návštěvu náčelníka Kazuochana, zatímco Chris dokončoval portrét šamana a Jim byl s několika bojovníky na lovu v okolí vesnice. Aby dodržel podmínky slušného chování, rozšířené mezi původními obyvateli Ameriky, místo zaklepání nejprve zaškrábal na látku stanu a vyčkal odpovědi.
„Hau,“ uslyšel zevnitř, mohl tedy vstoupit.
„Vítej, šamane bílých tváří, v domě Kazuochana. Posaď se zde. Minule jsem ti nestačil povyprávět vše o rituálu přijímání mladých bojovníků, které tě zajímaly...“
Náčelník svůj rozvážný projev část přerušoval, aby se ujistil, že profesor rozumí. Občas se svého posluchače i zeptal, jak podobné situace řeší bílí lidé. Profesor Kazuochana pozorně poslouchal a dělal si do sešitu poznámky (náčelník mu to dovolil již při první návštěvě, neboť pohled na drobné pokroucené vlnky na papíře ho vždy pobavil). Když se však během jedné pauzy zadíval na náhrdelníky na vypravěčově hrudi, zarazil se. Jeden z nich mu byl nějak povědomý. Vzor, vyšitý na ozdobě barevnými nitěmi, mu připomněl písmo, s nímž se setkal už na univerzitě. Je to možné?
„Náčelníku Kazuochane, dovol mně odbočit od našeho rozhovoru,“ využil profesor odmlky. „Zajímá mě nápis na jednom z tvých amuletů. Čtu ho správně jako slovo - síla?“
„Ty rozumíš tomuto nápisu?“ odpověděl náčelník s velkým překvapením v tváři. „Přečti mně tedy toto,“ ukázal mu další amulet. Profesor Bergmann musel chvíli vzpomínat.
„Myslím, že na něm je napsáno slovo moudrost.“
„Nevěřím svým uším, bílý šamane. Tyto znaky jsou symboly náčelníků tohoto kmene už spoustu let, předávají se z generace na generaci a proto se také dochoval jejich význam. Nikdo už ale nedovede staré písmo rozluštit. Ti, jež ho dokázali číst, už dávno zemřeli,“ říkal vždy klidný náčelník nyní vzrušeným hlasem.
„Ty umíš přečíst staré písmo. Velký duch přivedl tvoje kroky do naší vesnice. Ty nám povíš, co stojí v poselství!“ nadšeně volal Kazuochan a rychle začal něco hledat mezi svými věcmi. Profesor jeho radost příliš nechápal, ale pak uviděl, jak náčelník vybaluje dlouhý pruh jemné kůže s podobnými vzory jako na obou amuletech. Došlo mu, že jde nejspíš o starý vzkaz, který zde už nikdo nedovede rozluštit.
„Zde je poselství,“ řekl slavnostně náčelník a předal profesoru Bergmannovi vyšívaný pás. „Přečti ho našemu kmenI!“
„Pokusím se, budu ale potřebovat čas a klid.“
„Indiáni jsou trpěliví. Přijď, až budeš hotov.“