Přejít na menu

8. díl

Nouzový plamínek, který se jim podařilo na chvíli zapálit, už zhasl a oni upřeně hleděli k vesnici a čekali na odezvu. Párkrát se zdálo, že nějaké světlo na okamžik zesílilo, ale to se jejich netrpělivým očím jen zdálo. Vesnice žila svým životem stejně klidně jako dřív.

Nebo ne? Jako by v údolí kousek od stanů něco zabliklo, a znovu… „Viděli nás!“ tiše volal Munoo a samou radostí chytil Garochana za ramena a třásl jím. „Viděli nás, pomoc se blíží,“ říkal skloněný Chris ležícímu Sakwovi. Ten se pousmál na znamení, že ještě slyší a vnímá.

Světlo nyní už viděli všichni, opravdu se k nim blížilo. Po nedlouhé době také uslyšeli hlasy příchozích. „Snad opravdu budou přátelští,“ pomyslel si profesor Bergmann, ale rozhodl se zachovat ostražitost. Skupina mužů s hořícími pochodněmi a směšně vypadajícími sněžnicemi na nohou se přiblížila natolik, že už bylo možno rozeznat asi deset jednotlivých postav. Došly až k vyslancům z Wichkisanu.

„Hyaah!“ pronesl jeden z mužů. Profesor, Chris a Jim z některých slov podobných wichkisanskému dialektu jen těžko odhadovali, co říká, ale indiánští chlapci neměli očividně s dorozuměním problém. Několika slovy vyložili příchozím situaci, začali se balit k odchodu a někteří pomáhali cizím Indiánům s výrobou improvizovaných nosítek, na která pak položili Sakwu. Během pár minut už byli všichni na cestě z hor dolů k vesnici. Stopou vyšlapanou od sněžnic se šlo přátelům lépe než hlubokým sněhem, přesto i s pomocí indiánů z neznámého kmene trvala cesta do vesnice ještě více než dvě hodiny. Překonávání hlubokého sněhu bylo náročné, nikdo nemluvil a při jednotvárném prošlapávání cesty měli možnost přemítat sami pro sebe, jaké mají vlstně štěstí, že indiánská vesnice stojí právě zde a ne o pár mil dále.

Na hranici vesnice za posledními stany už čekali další její obyvatelé, aby převzali nosítka se Sakwou a zbytek večerních návštěvníků uvedli k náčelníkovi. Ten je přivítal velmi srdečně, i když je vůbec neznal.

„Vítejte, muži rudí, bílí i černí. Jsem Kache, náčelník kmene Kacheenek. Nevím, za jakým cílem putujete, ale nevypadáte, že by váš zjev kryl nějaké špatné úmysly, a máte mezi sebou raněného, proto se o vás postaráme. Povězte nám ale něco o sobě,“ vyzval návštěvu k řeči. Munoo se podíval na profesora Bergmanna, který jen pokývl hlavou, a tak si Munoo vzal slovo. S Indiány se přece jen dorozumí líp než profesor.

„My čtyři rudí muži, Ázanš, Garochan, Sakwa a Munoo,“ říkal a ukazoval na své druhy, „pocházíme z Wichkisanu, kmene žijícího za těmi horami, ze kterých jsme dnes sestoupili. Doprovázíme tyto tři muže z velikých vesnic bílých lidí daleko na východě při jejich putování. Tento šaman bledých tváří, profesor Bergmann,“ (při vyřčení jeho jména s indiánským přízvukem jeho přátelé museli potlačit smích a i lovci a stařešinové cizího kmene s náčelníkem v čele se neubránili úsměvu) „chodí od vesnice k vesnici a dívá se, jak naši lidé žijí. Zkoumá jejich zvyky a jazyky a všechno to maluje na tenké listy ze dřeva. Tito dva chlapci, Jim a Chris, jsou jeho pomocníky. Všichni jsme tvému kmeni, náčelníku Kache, vděčni za záchranu našeho přítele Sakwy. Bez vaší pomoci by se s pochroumanou nohou dolů nejspíš nedostal.“

„Nedokázali bychom upřít pomoc zraněnému bratru,“ odpověděl náčelník s výrazem, že přece neudělali nic významného. „Vidím, že jste prochladlí a unavení, pojďte složit své vaky do stanu a ohřát se u našeho ohně.“ Chlapci se sice snažili vypadat, jako by je cesta vůbec nezmohla, ale ve skutečnosti byli za trochu odpočinku rádi a nechali se zavést ke stanu, v němž jim bylo dovoleno přenocovat.

Během chvíle, kdy srovnávali své věci ke stěnám přístřešku a rozprostírali své kožešiny na dřevěné spací rošty, přišel se na Sakwu podívat vesnický šaman. Po dohodě s profesorem Bergmannem, který měl dobré znalosti o první pomoci, mu nohu zpevnil seříznutým kusem dřeva a zabalil do provizorního obkladu skládajícího se z namočeného plátna a sušených bylinek. Profesor je neznal jménem, ale šaman tvrdil, že mají vzácnou moc a pohmožděniny napravují nejlépe.

Když už byli nachystáni ke spánku, Sakwa, Chris a Ázanš rovnou usnuli, ostatní však ještě přijali pozvání do náčelníkova stanu. Tam ještě skoro dvě hodiny hovořili, nebo spíše naslouchali náčelníkovu vyprávění o jeho kmeni – co se jim od minulé zimy přihodilo, že je letos málo srnců, ale hodně veverek, kolik z jejich chlapců už ulovilo jelena a že v předchozích dvou dnech dokonce skolili tři losy, což je významná událost. Nestává se, že by v zimě někdy měli přebytek jídla, ale takový pořádný los zaručuje zásoby na několik týdnů. Náčelník byl proti zvyku většiny Indiánů Severní Ameriky výřečný a s nadšením popisoval posluchačům nejrůznější momenty ze života vesnice. Ti pomaličku přestávali vnímat, co přesně říká, ale nedali to na sobě znát.

„Zítra vás zvu na oběd, budeme opékat losí kýty – ale vždyť už jste dnes jistě unavení, jděte spát, popovídáme si zítra zase, ano? Přeji vám klidné sny,“ rozloučil se náčelník, profesor s Jimem, Munoou a Garochanem pak odešli do svého stanu. Spánek byl nejlepším lékem na všechnu únavu.

Dalšího dne nevstávali tak brzo jako na pochodu, ale ani se dlouho nezdržovali na lůžcích, nezdálo se jim to slušné. Radši se vydali mezi místní obyvatele. Jim a Garochan pomohli s chystáním dřeva na losí hody, Munoo s Chrisem zase spravovali své vybavení a sháněli nové namísto toho, co museli předchozího dne spálit či o to přišli jindy během cesty. Ázanš se postaral o Sakwu, jemuž už bylo dle jeho slov lépe a zkusil s pomocí ujít pár kroků – žádná sláva, ale dalo se čekat, že za pár dní už bude moct chodit.

Profesor Bergmann jako obvykle studoval kmen z etnografického hlediska. Mluvil s různými lidmi, dělal si poznámky a snažil se objevit rozmanitosti, kterými se jejich jazyk lišil od wichkisanského. Ten se totiž mezitím poměrně dobře naučil a mohl je tedy porovnávat. Vesnice se jiným veskrze podobala jak uspořádáním stanů, tak i uspořádáním společenského žebříčku, na jehož vrcholu stanul náčelník a rada starších se šamanem, o něco níže zkušení lovci a pod nimi chlapci, ženy a děti. Chlapci si uznání museli teprve vydobýt a ženy byly většinou považovány za důležité v rodinných záležitostech, ne pro starosti kmene. Profesor musel zmenšit své písmo a začít pořádně šetřit papírem, neboť zjistil, že mu po včerejším záchranném ohýnku pod skalním sedlem začal jaksi rychleji ubývat.

V době, kdy slunce stálo na obloze nejvýš, se sešli všichni na prostranství mezi chýšemi a pozorovali přípravu losího masa, doprovázenou šamanovým rituálem. Děkoval Velkému duchu za potravu zpěvem a s bubínkem v rukou. Pak začalo rozdílení opečených kousků, na každého se dostalo a mezi členy kmene se zdála vládnout pohoda. „Příjemní lidé,“ pomysleli si wichkisanští vyslanci.

7. díl 9. díl

Přihlásit uživatele